Jsou věci, které zjevně nikdy nepochopím a asi s tím nemá smysl bojovat. Říká se, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Můj kolega je nejspíš z Pluta, jinak nevím. Ale abych vás uvedla do děje.

V práci jsem teď skoro přes půl roku a celou tu dobu sedím vedle sympatického klučiny ( již jsem ho zmiňovala v textu o mém ne zrovna šťastném dni - ano dámy ten se sexy zadkem =) ). A věřte  mi, že na patře s open office, kde jsou z 57 osob jen 3 chlapi, jsem to brala jako velmi dobrý firemní benefit. Oba dva pracujeme na podobné pozici a často jsme nuceni spolupracovat. A jak slovo dalo slovo sedli jsme si i lidsky. Diskutujeme programování, chodíme spolu občas na obědy a na večeře, seznámil mě se svými přáteli a probíhali řeči typu, že udělá co mi na očích uvidí. Nicméně abych se dostala k jádru pudla (tedy ne doslova, tam bych se nikdy přímo dostat nechtěla).

Představte si včerejší odpoledne. Krásný jasný den, něco okolo druhé hodiny. Čas na tea break. Stojíme v kuchyňce a jako vždy se lehce škádlíme a provokujeme. Nic nenaznačuje tomu, že během následujících pár sekund nastane první bitva studené války. A popravdě ani nevím jak jsme se k tomu dostali. Zalévám si čaj a kolega najednou směrem ke mě prohodí: "Se na sebe podívej, proč by mě měl někdo jako ty zajímat?".
Znáte ten moment ve válečných filmech, kde hrdina stojí uprostřed bojiště vše je zpomalené a on uvažuje co tu sakra dělá a jak se tam dostal? Ano, tak přesně to jsem zažila. Přísahám. Probrala jsem se až ve chvíli kdy prohlásil: "Mě je vlastně celkem jedno jestli existuješ nebo ne." Jediné na co jsem se zmohla bylo konstatování, že to není zrovna milé načež se mi dostalo ujištění, že na mě být milej nechce.

Stála jsem v té kuchyňce sama ještě asi pět minut a kdokoliv kdo by vstoupil, uvěřil by na existenci mýtické Medusy, protože lepší sochu se spadnutou čelistí ještě nepotkal. Jak podívej se na sebe? Jak někdo já? Jak jedno jestli existuju? Následující půl hodinu jsem strávila upřeným pohledem do počítače a úvahami co by se stalo kdybych po něm ten hrnek s vařícím čajem mrskla. I kdybych ho netrefila ten výdej energie by za to stál.

Dnes jsem nakráčela do práce jako poslední z našeho koutku. Kolega mě přívětivě přivítal jako by nic. Měl na sobě tmavé tričko a slušelo mu to. Jindy bych ho během dne párkrát zkoukla, ale dneska mi nestál za pohled natož za slovo. A jeho to evidentně mátlo. Několikrát se pokusil rozproudit hovor a vždycky narazil. Největší vítězství slavil když přišel oznámit, že od pondělí se mi dva stěhujeme z open office do samostatné kanceláře a podařilo se mu ze mě dostat dvě věty. Podle jeho chování vůbec netuší jak se mu během pár sekund podařilo rozbombardovat celé moje sebevědomí.

Já ty chlapy prostě nechápu. Co si myslet o někom s kým máte přátelský vztah a on vám po půl roce vysvětlí, že ho nezajímáte.

Asi ještě pár dní povedu studenou válku.